Eva Petržilková

Eva Petržilková

Už mnohokrát se mě někdo zeptal na TU otázku: „Jak jsi uvěřila v Boha?“ A tak jsem již mnohokrát na tuto otázku odpovídala zdlouhavým vyprávěním. Pak mě ale kdosi poprosil, abych svůj příběh napsala. A v tu chvíli vznikl velký problém. Netušila jsem, jak svůj mnohdy cynický příběh, který jsem už tolikrát vypravovala, přenesu na papír. Omluvte tedy, prosím, poněkud méně strukturovaný příběh a raději zavřete oči a poslouchejte.

Jmenuji se Eva Petržilková (což jste si asi už přečetli nad mojí fotkou) a žiji celý svůj život v Praze. Vyrůstala jsem jako správné pražské dítě s představou, že krávy se usmívají, povídají si na louce se zajíčky a dělají „BÚ“. Později jsem zjistila, že je realita přece jen trochu jiná a že zvuk, který „kravička Lízinka“ vydává, zní spíš jako „MÚÚÚHMPHR“. Chápu, že tuto  skutečnost spisovatelé do dětských knížek nechtěli uvést z opatrnosti, aby děti tento zvuk nezkusily napodobit (stačí přece, že se v jejich hrách na princeznu nebo kovboje sem tam objeví mafián a všechny postřílí, že). Toto a další malé „lži“, které jsem během svého života vyvracela, mi však pomohly pochopit, že svět dost možná nevypadá tak, jak mi ho ukazuje dětská obrázková knížka.

Pocházím z nevěřící rodiny, kde se o Bohu buď nemluví nebo mluví pouze jako o „té věci, ve kterou TAMTI věří“. Víra v Boha pro mě tedy nebyla alternativou, protože, jak všichni víme, „maminka, paní učitelka a pan režisér mají vždycky pravdu.“ Vždy jsem si ale byla jistá, že je něco většího než my lidé, něco, co dokáže zázraky, vládne na tomto světě a ještě k tomu všemu se „to“ o mě zajímá a nejsem tedy „tomu“ lhostejná. S neochvějnou logikou třináctileté puberťačky jsem vyvodila, že to samozřejmě není Bůh.

Šla jsem tedy tehdy za jistým a spolehlivým zdrojem informací – za svými kamarády ze školy. Raději ani nechtějte vědět, jaké teorie se nám podařilo vymyslet. Žádná však ani zdaleka nesplňovala moje představy. A tak mé pátrání po tajemném „TOM“ pokračovalo. Rozhodla jsem se, že nejblíže mým představám by mohl být esoterismus. Koupila jsem si tedy několik knih, hledala v nich odpovědi a (nezapomeňme, že mi tehdy bylo kolem třinácti) obarvila si vlasy na červeno, koupila maskáčovou minisukni a chodila převážně v černé (což rozhodně nemělo nic společného s tím, že černá zeštíhluje, že ano). Ani v těchto knihách jsem nenašla odpovědi na své otázky a spíše jsem si jen spoustu dalších dotazů vytvořila. Moje snahy tedy pomalu upadaly.

V té době (to už mi bylo kolem patnácti let) jsem začala chodit na střední školu a seznámila se tam se spoustou lidí, mimo jiné i s jednou neskutečně vtipnou blondýnkou. Časem se z nás staly kamarádky a jak to tak na střední bývá, naše třída se „rozeskupinkovala“ a součástí jedné skupinky jsme byly právě já a moje blonďatá kamarádka. Později jsem zjistila, že je křesťanka (a kupodivu je normální). Když se blížil ke konci druhý ročník naší střední školy, pozvala mě a dvě další kamarádky tato „blondýnka“ na english camp. Řekla nám, že je to tábor s angličtinou a že ho pořádají křesťané. No, upřímně řečeno, moc se mi tam nechtělo.

Ale jela jsem. Byl to úplně jiný svět. V této části svého vyprávění se vždy zaseknu, protože nikdy nevím, jak mám popsat atmosféru, která na onom táboře panovala. Raději se tedy pokusím popsat, co mě tak strašně překvapovalo. Vztahy! Nikdy předtím jsem neviděla takovou nesourodou skupinu lidí, která by fungovala tak dokonale. Viděla jsem kluky oblečené a učesané jako nejtvrdší punkery, před kterými bych v temných uličkách
Prahy okamžitě prchla, jak pomáhají s přípravou přáníček malým (no dobře, asi dvanáctiletým) holčičkám s umělými kytičkami ve vlasech. Viděla jsem soutěživé lidi hrát fotbal a zastavit se pokaždé, když někdo upadne a ujisti se, že je v pořádku. To pro mě byl naprosto jiný svět. Navíc se na tomto táboře denně četla Bible a čím víc jsem skrze ty stránky poznávala Ježíše, tím více nezodpovězených otázek získávalo odpovědi, které jsem ani
se vším svým cynismem a logikou nedokázala vyvrátit.

Jeden večer byl opět program o Ježíši, ale pro mě byl ten večer o hodně jiný než všechny ostatní. Ten večer jsem totiž Bohu řekla, že už nemám žádný argument, kterým bych ho mohla popřít. Ten večer jsem uznala, že věřím v Ježíše Krista, uznala jsem, že je mým Spasitelem. Byla bych ráda, kdybyste se pokusili vžít do mé situace. Celý život mi rodiče říkali, že jsem zodpovědná za svůj život, že mám držet otěže pevně v rukou, že svět je to,
co vidím, na co si můžu sáhnout. A najednou tu byl Ježíš, který mi říkal, že mě má rád. Věděla jsem ale taky, že budu muset otěže svého života předat jemu a nechat ho „řídit“. No, můžu vám říct, že jsem byla vyděšená…. a šťastná. Moc si z toho večera nepamatuji. Snad jen to, že jsem tam seděla, brečela (tak trochu smutkem a hodně štěstím) a vedle mě seděla jedna vedoucí tábora a podávala mi toaletní papír, abych se vysmrkala. No jo… kapesníčky holt došly.

Od tohoto večera je ale Ježíš obrovskou součástí mého života a každý den se znovu a znovu pokouším nechat mu ty otěže mého života v Jeho rukou. Teď už je to více než 6 let, kdy jsem s Bohem. A jsou to nádherné roky. Jistě, někdy taky nic moc, ale to je normální, že? :D

Jen bych chtěla na závěr povzbudit ty z vás, kteří jsou od přírody skeptici, cynici a možná mají někdy tak trochu tendenci zlehčovat vše, co se kolem nich děje. Dejte šanci Ježíši, ať se vám ukáže. Prozkoumejte, co je v Bibli a až poté si udělejte názor. ;)