Marie Černínová

Marie Černínová

Pocházím z katolické rodiny a již od dětství jsem slyšela o Bohu, o Ježíši. Chodili jsme do kostela, ale čím jsem byla starší, tím více jsem cítila, že mi to nic neříká, vnímala jsem to jako formu bez obsahu. Vůbec jsem nevěděla, oč tam vlastně běží.

Od páté třídy jsem chodila na osmileté Biskupské gymnázium v Zábřehu, takže jsem byla neustále v kontaktu s katolictvím, ale to mě bohužel spíše stále více hnalo od křesťanství pryč. Mám o tři roky staršího bratra, který se s křesťanstvím definitivně rozešel asi v šestnácti, a já ve čtrnácti. Od té doby mě to táhlo spíše k východním naukám, neustále jsem hledala něco duchovně vyššího, mě přesahující, k čemu bych se mohla nějakým způsobem vztahovat. Vyzkoušela jsem reiki, nějakou dobu jsem chodila do jednoho společenství zaměřeného na uzdravování vírou, ale ne skrze Ježíše. Hodně mě zajímala i autosugesce a způsob, jakým naše mysl ovlivňuje svět. Dlouhou dobu jsem věřila také v reinkarnaci, ale na druhou stranu jsem byla velmi ovlivněna i západní filosofií a logikou, takže ve mně vedle sebe žily víra v nadpřirozeno a silná racionalita. Když jsem se ale setkala s někým, kdo věřil v křesťanského Boha, obdivovala jsem ho, protože jsem cítila, jakoby mi scházel nějaký orgán na věření, který jemu umožňoval věřit.

Asi v zimě před dvěma lety jsem pociťovala šílenou deprivaci významu ve svém životě, zažívala jsem stavy, kterým jsem říkala postmoderní, protože se mi zdálo, že relativismus a neschopnost smysluplné komunikace vládne celým mým životem. Také jsem nedosahovala svých morálních standardů, které jsem si vytýčila, měla jsem neustále dojem, že udělám jeden dobrý skutek, ale deseti špatnými ho naprosto přemažu a tak jsem stále v mínusu, jako když člověk půjčuje na kontokorent a nemá to z čeho doložit…

Loni v létě jsem jela na English Camp pořadáný křesťanským sborem v Ostravě Třebovicích, kde jsem měla velmi plodné debaty s jedním z Američanů, se Stephenem. Jeho argumenty naprosto rozbily mou představu o Bohu, kterou jsem si o něm eklekticky vytvořila. Camp končil v sobotu a v neděli jsme byli pozváni na shromáždění do sboru. Původně jsme měla učit angličtinu, ale pak jsem ji zrušila a do sboru šla, protože jsem cítila, že když tam nepřijdu v ten den, tak nepřijdu nikdy. V těch dnech jsem cítila takovou velmi podivnou blízkost Ježíše, jako bych se jej mohla dotknout a stačilo opravdu velmi velmi malinko, abych uvěřila… Já si však řekla: Tak rychle to nejde, bylo by to pod vlivem emocí, prvně si všechno důkladně prozkoumám a pak uvidíme.

Začala jsem číst Nový zákon, abych zjistila, co se v něm vlastně píše, četla jsem také jiné knihy o křesťanství, například Kauzu Kristus a Kauzu víra. Chodila jsem pravidelně na nedělní shromáždění a na studijní skupinky. Na začátku září jsem se najednou cítila opravdu hrozně, protože jsem se jakoby viděla Božíma očima, jak jsem špinavá hříchem a že mě mé dobré skutky nikdy před Bohem nemohou ospravedlnit a spasit. Vyznala jsem tedy Pánu Ježíši své hříchy, prosila jsem o odpuštění a přijala jej jako svého Pána a Spasitele. To bylo 5. září 2009. Čekala jsem, že se stane něco velkého, ale kromě podivné úlevy a radosti jsem necítila nic. Přesto jsem se za křesťana nepovažovala a když se mě někdo zeptal, zda věřím, tak jsem odpovídala, že jsem asi křesťan, který si ještě neuvědomuje, že věří. Krátce nato jsem odjela na 14ti denní poznávací zájezd po jižní Anglii, který byl opravdu úžasný, ale celou tu dobu jsem v podstatě na Boha nemyslela a po návratu zpět mi bylo, jako bych ztratila i jen to křehoučké pouto, které jsem k Bohu vůbec měla, takže pak nastalo další období hledání, ve kterém jsem se snažila znovunavázat vztah s Ježíšem. Bylo to velmi zajímavé, protože jsem věřila evangeliu a Bibli, ale jen na úrovni racia, rozumu, ale srdce se to nedotýkalo.

Ačkoli jsem se nepovažovala za obrácenou, Bůh pracoval v mém životě a měnil mě zevnitř. Najednou jsem viděla, kde všude se projevuje mé sobectví, ač bych je dříve nazvala svým právem apod.

K mým životním zálibám patří sport, zvláště běhání. Chodím běhat každé ráno a tak jsem šla i třetího prosince. Byla ještě tma, kolem cesty se prováděly nějaké výkopové práce a na ulici se dostala zmrzlá hrouda hlíny, na kterou jsem šlápla. Zvrtla jsem si kotník, ale i přesto jsem ještě doběhala trasu a odešla normálně do školy. Přes den se však bolest zvyšovala, cítila jsem, že mi noha natéká a měla jsem strach se na ni vůbec podívat. Věděla jsem, že když se mi to stalo v minulosti, skončila jsem dva týdny doma o berlích. Tentokrát to tak dopadnout nemohlo, protože táta byl v té době na nemocenské se zánětem sedacího nervu a v podstatě jen ležel a veškerá starost o dům a domácnost ležela na mamce. Nemohla jsem být nemohoucí. Cestou domů jsem brečela bolestí, ale měla jsem s sebou malý Nový zákon. Našla jsem v něm verše hovořící o bolesti a nemoci a zvláště mě povzbudil Jakub 5,13-15: Má někdo z vás trápení? Ať se modlí. Je někdo šťastný? Ať zpívá chvály. Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a pokud spáchal nějaké hříchy, bude mu odpuštěno. Začala jsem se upřímně modlit k Bohu, aby mě uzdravil, abych mohla pomáhat mamce a normálně fungovat. Ucítila jsem, jak mi kotníkem proudí energie a jak mě celý brní a svědí. Druhý den jsem mohla chodit a další den jsem byla běhat.

V těch dnech jsem cítila Boží přítomnost a uvěřila jsem srdcem. Brzy nato jsem nadobro skoncovala s veškerou esoterikou a celým srdcem jsem se přiklonila k Ježíši.  Nyní si přeji, abych byla celým srdcem oddána Bohu a abych činila jeho vůli a abych směla společně s Pavlem říci bydlí ve mně Kristus. Jeho krvavá oběť navždy vyrovnala účet mezi mnou a Bohem, který bych já sama nikdy nemohla zaplatit. Dnes mají všichni lidé přístup ke spasení skrze milost, která je zdarma pro nás, ale ne pro Ježíše, kterého stála všechno. A na to nechci nikdy zapomenout…