Pepa Kostelecký

Pepa Kostelecký

Zdálo se to být složité. Činit rozhodnutí mě činí zodpovědným. Bál jsem se odpovědnosti. A rozhodnout se pro Krista, jak se zdá, je otázka života a smrti, tedy rozhodnutí, které se patří dobře rozmyslet.

 

O Ježíši jsem dřív nepřemýšlel, neznal jsem ho. Měl jsem jakési povědomí o křesťanství, o lidech, kteří chodí do kostela. S prababičkou jsem se modlil Otče náš (měl jsem svoji verzi:). Neměl jsem tušení, o čem ta křesťanská víra vůbec je.Tomu jsem začal rozumět ve 24 letech.

Pracoval jsem na malém filmovém projektu s mou spolužačkou z vejšky. Ona mi řekla něco málo o Ježíši. Ze zvědavosti jsem si půjčil na Vánoce 2009 knížku „Křesťanství a ateismus úplně jinak“ od Dineshe D’Souzi. Už si z toho sice nic nepamatuji, ale vím, že mě oslovil přebal knihy (vypadá dost kosmicky, můžeš googlovat). Za svátky jsem knížku přečetl (moje druhá knížka v životě, k tomu s takovou rychlostí:). Aha, řekl jsem si. Možná na tom křesťanství vážně něco je. Opět ze zvědavosti, co na tom kamarádka vidí tak fantastického, jsem navštívil sborový dům Církve bratrské v Ústí nad Labem (něco jako kostel, bez obrazů, soch apod.). Oproti kostelu jsem se tu cítil lépe. Asi genius loci, nebo co. Občas jsem otevřel Bibli, ale častěji jsem si vyhledával vybrané verše v online Novém Zákoně (http://www.biblenet.cz/). Hledal jsem slova jako láska, moudrost, překážka, pomoc atd.

Myslím si, že opravdový zájem o křesťanství, o Ježíše a vztah s ním, aniž bych se bál, že se ze mne stane věřící, mě donutil přemýšlet nad mým životem – podle mě byl obyčejný. Jako slušně vychovaný kluk, finančně i hmotně zabezpečený, jsem neměl pocit, že bych se mohl dopustit nějakých špatností, žádné jsem neviděl. To hloubání nad sebou samým ale odhalilo něco jiného. Cítil jsem, že jsem pyšný (tak nenápadně:). Ve zlém jsem se rozešel s bývalou přítelkyní. Někdy jsem se cítil zahořklý vůči druhým. Občas se i dnes lituji, jak jsem nedokonalý. Na druhou stranu jsem pozoroval, že mě „ten život“ někam vede. Že potkávám lidi, kteří mě zásadně směřují někam, kde je mi teď dobře. Náhoda?!

Do mého zorného pole přišel Bůh v podobě Ježíše Krista, který za mě zemřel a vstal z mrtvých, abych měl šanci změnit svůj život, zachránit ho. Znovu se jako člověk mohu přiblížit Bohu. Přijde mi, že v mém případě není obměna mého srdce, mého jednání a chování tak viditelná, tak razantní, jak bys možná čekal/a, ale každý člověk má svou vlastní cestu.

 

Možná jsem to chtěl zkusit (a třeba to zabalit, protože nic nedokážu dělat dlouho), možná jsem se konečně chtěl jednou pro něco rozhodnout – pro naději, lásku, sílu k životu, přítele i otce jako morální autoritu, vzor apod..

S odstupem času si uvědomuji, že jsem našel dobrý směr mého života, ve kterém se cítím svobodný. V 15-ti jsem nevěděl, co chci v životě dělat. Díky Bohu dneska začínám tušit. Jsem mu vděčen za to, že dokážu o sobě přemýšlet, být k sobě upřímný a cokoliv potřebuji, mohu mu říct. Pomáhá mi růst, a nemyslím fyzicky. Měl jsem strach, že stanu-li se křesťanem, už nikdy nebudu mít smysl pro humor. Opak se stal pravdou. Jsem teď snad více vysmátý J

Také jsem ztratil. Některé osoby blízké jsou velmi rádi, některé mají obavy, protože osobní vztah s Ježíšem neznají. Znají většinou jen nějaké střípky z dějin křesťanství, které nebyly o vztahu s Bohem, jak mi objasňuje moje pátrání.

 

O mém rozhodnutí někdy přemýšlím (někdy velmi intenzivně). Některé odpovědi na mé první otázky znám, nyní mám otázky nové. Máš otázky i ty? Pátrej! J

Pepa Kostelecký (27), ženatý, toho času sociální pracovník, amaterský filmař.