Tereza Marková

Tereza Marková

Narodila jsem do nekřesťanské rodiny, v jednom z nejateističtějších měst, Ústí nad Labem. I když jsem byla jako miminko pokřtěna v katolickém kostele, jako dítě jsem téměř nepřišla do styku s vírou, jediná výjimka byl můj dědeček, který mě občas brával do katolického kostela, kde jsem se sice naučila modlitbu „Otčenáš“, ale tím duchovní zážitek končil.

Moje první opravdové setkání s církví, a to rovnou Církví bratrskou vedlo přes mého nynějšího manžela, který mě přivedl na mládež a následně i na nedělní shromáždění. Tehdy jsem to ale brala jako místo, kam chodím, abychom mohli trávit více času pospolu, a také jako místo, kde jsem získala v mládeži nové přátelé. Jinak řečeno, nadále jsem si žila podle svých vlastních představ a plánů, naprosto ztotožněná s chováním a hříchy okolního světa. I když jsem občas pocítila vinu a snažila se změnit, moji rodiče doma vytvářeli prostředí, které udusilo i ty nejmenší snahy o proměnu. Nesouhlasili s tím, jak trávím volný čas v církvi, báli se, abych víru nebrala moc vážně. Tak jsem se jí snažila vážně nebrat, abych se náhodou nezměnila tak, že by to poznali. Samozřejmě to bylo mnohem pohodlnější, mohla jsem si tak nechat svoje menší i větší hříchy.

Změna nastala, když jsem ve 2. ročníku vysoké školy dostala šanci na rok vyjet do zahraničí. Konečně jsem mohla trávit svůj čas podle svého. Našla jsem si skvělý baptistický kostel, studentské biblické hodiny, přátele mezi misionáři.. Bylo to poprvé, kdy jsem se mohla duchovně zhluboka svobodně nadechnout a přijímat, jak Bůh začíná proměňovat můj život. Stále jsem si byla totiž vědoma své sobeckosti, hříšnosti a bezmocnosti. Začínala jsem si uvědomovat, jak jsem závislá na tom, který mě stvořil, který vede můj život, který mě obdarovává vším, co mám. Několikrát jsem v slzách vyznávala své hříchy a touhu pro proměně.

Od té doby mě Pán provází a neustále mi dává kousek po kousku poznávat, co pro mě vykonal a kdo je. I když často padám a jsem mu nevěrná, On zůstává věrný. Pomáhá mi, učí mě a vede mě po cestě, kterou mi předurčil. „Milostí Boží, jsem to, co jsem..“ (1.Kor, 15:10). Právě svou milostí mě Pán neustále překvapuje a vyučuje. Vždyť já si nezasloužím nic z toho, co mi dává, nezasloužím si Jeho oběť na kříži, a přesto Pán Ježíš zemřel i za mě, když jsem ještě byla hříšná a bezmocná. Jeho milost a láska je to, co mě neustále uchvacuje. „ Stačí když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (2.Kor, 12:9) Proto se toužím přibližovat Jeho obrazu, sloužit mu a být poslušná dcera. Uvědomuji si, jak je můj čas na této zemi omezený a jak jednou budu stát před Jeho tváří. Proto chci svůj život prožít tak, abych ho nepromarnila.

„Nemilujte svět, ani to, co je ve světe. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost, kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“ ( 1.list Janův, 2:15-17)